Lektor musí mít energii a být schopen ji předat účastníkům

Ludmila je zkušenou konzultantkou a projektovou manažerkou se specializací na řízení změn a procesů. Má za sebou bohatou kariéru, během níž se stala opravdovým odborníkem v oblasti IT Service Managementu (ITSM) a projektového řízení.

Jaká byla tvá cesta k tomu stát se lektorkou?

Určitě ne přímá. Při studiu a zpočátku kariéry by mě nenapadlo, že budu někoho něco učit. Ale už v prvním zaměstnání jsem kromě své práce dostala za úkol školit nováčky. Že to tak nějak umím dobře vysvětlit, tak můžu i školit. Tehdy jsem nebyla lektorkou, ale softwarovou vývojářskou a později projektovou manažerkou. Za lektorku jsem se začala považovat, až když jsem o několik let později přijala pozici lektorky na plný úvazek. Pracovala jsem ve školícím centru se sídlem v Dubaji a školili jsme tam spolu s dalšími kolegy lidi z regionů blízkého východu a Afriky. Když jsem se pak po necelých čtyřech letech vrátila do Prahy, přešla jsem na ‘volnou nohu‘. Většina mých zakázek, které jsem dostávala, byla a do dneška jsou školení. 

To je zajímavý posun z projektové manažerky na lektorku v Dubaji. Byla to shoda okolností, která tě přivedla ke školení lidí z Blízkého východu a Afriky, nebo jsi za tím šla cíleně?

Částečně to bylo cílené. Záměrně jsem vyhledávala dlouhodobé zakázky v zahraničí. Neuvěřitelně mě bavilo poznávat nové země, kultury a pracovní kolektivy, zejména jejich způsoby práce a myšlení. Čím byla kultura odlišnější od té naší, tím lépe. Svou roli ale sehrála i shoda okolností. V Dubaji zrovna hledali lektorku s mojí kvalifikací, a protože jsem se nezaměřovala na konkrétní typ práce, nabídli mi tuto práci.

Jsem za to vděčná, protože jsem časem zjistila, že mi tento typ práce opravdu vyhovuje. Asi to plní mou narcistickou potřebu být středem pozornosti. Komu by se nelíbilo, když vás musí poslouchat 12 manažerů a IT specialistů tři dny v kuse a věnovat vám plnou pozornost?

Školila jsi i v jiných zemích?

Ze zajímavých destinací to byl jeden rok v Jakartě v Indonésii. V rámci jednorázových zakázek jsem lektorovala různě po Evropě, ve Skandinávii, v USA v New Jersey.

Jaké to je školit v cizích krajinách?

Školit v cizině mi nepřijde výrazně jiné než v Čechách. Většina kurzů je pro nadnárodní korporáty. Takže i když školím třeba ve Francii, účastníci jsou z pěti různých zemí. To samé je i v Praze. Nedávno jsem měla kurz pro 12 lidí a z toho bylo sedm různých národností. I když nějaká specifika by se našla. Například v Jakartě, která je poměrně nábožensky založená, jsme pátky odpoledne neškolili. Muži byli v mešitě a ženy byly zvyklé jít místo práce do kavárny nebo na nákupy.

Co je ale jiné, to je samotný život v cizích krajinách. Několikrát jsem se stěhovala a žila kvůli práci v jiné zemi, takže jsem se musela vždy přizpůsobit místní kultuře. Zařídit si bydlení, najít si kamarády, dostupné koníčky, tedy náplň času i mimo práci. A to už je celkem výzva. Ale po druhém, třetím stěhování už jsem si na to vytvořila proces a vždy jsem pak už během pár týdnů dokázala zapadnout mezi místní a život si zařídit tak, aby mi v té zemi bylo fajn. Tyto změny mě vždy hodně bavily a také se mi podařilo nasbírat celkem dost zážitků. Mé kurzy tak mohu ozvláštnit historkami z netradičních prostředí.

Podělíš se námi o nějakou zajímavou historku, která se ti s lektorstvím v cizině vybaví?

Historek a zkušeností mám spoustu a jsem za ně vděčná. Rozbily mi totiž moji naivitu a mraky předsudků, které jsem měla díky české kultuře a médiím. Například jsem byla přesvědčená, že v IT pracují spíše muži a obzvlášť v muslimských zemích. Že IT obor v regionech mimo Evropu, Británii a USA není až tak kvalitní. Hned můj první kurz ITILu v roce 2012 v Dubaji mi ukázal, že to není pravda. Dorazilo na něj deset zahalených muslimských žen, které byly zaměstnankyně jejich tamní státní správy z útvaru ITIL Service Level Management. V té době u nás většina ajťáků o této IT oblasti skoro nic nevěděla a v dubajské státní správě na ni měli samostatný útvar. Podobných konfrontací s mými předsudky jsem měla nespočet nejen v pracovním, ale i v soukromém životě. Jsem toho názoru, že práce v mezinárodním prostředí, případně přímo v cizí zemi, dává člověku obrovský nadhled a pochopení.

Jaké to je školit IT procesy a projektový management jako žena?

Těžko říct, jelikož nemám zkušenost, jaké to je školit jako muž :-). Ale odvážím se tvrdit, že je to stejné. V pracovním prostředí jsem se nikdy nesetkala s nedostatkem respektu či předsudky kvůli pohlaví. Mám zkušenost, že u IT specialistů je jedno, jestli jde o muže či ženu. Vše stojí a padá se schopnostmi a kvalifikací lektora. A teď nemyslím jen ty technické IT schopnosti potřebné pro odborné pozice, ale i ty manažerské, které člověk využije při lektorování, při práci v týmech, řízení lidí a procesů v IT.

Tvůj poslední kurz okomentoval jeden z účastníků, že netušil, že školení ITIL může probíhat i jinou formou než uspáváním hadů. Na tvé kurzy máme často velmi kladné odezvy. Čím myslíš, že to je?

Ano, to je pravda, tuto zpětnou vazbu dostávám často. Účastníci se diví, že i IT se dá naučit zábavnou formou. Myslím si, že to je tím, že mě samotnou baví obsah kurzů, ale ještě více mě těší, když pro něj mohu nadchnout i ostatní. Za ty roky už jsem vypozorovala, jak lidi zaujmout. Je to otázka techniky. Několik takových technik hezky popsal jeden můj kolega na našem posledním setkání lektorů Pumpedu. Jedna z těch důležitých se týká energie. Lektor musí mít energii a být schopen touto energií téma “naplnit” a předat ji účastníkům. Snad to nezní moc ezotericky. Způsobů, jak energii do prezentace předat, je vice. Například vlastní nadšení pro téma, namapování tématu na zkušenost účastníků nebo do tématu vnést příběh s emocemi. Velmi unikátní návod na získání energie je – snad se nebude kolega zlobit, když budu tuto metodu šířit dál – získat ji před kurzem na trampolíně. Což se týká spíš virtuálních kurzů.